Záchranné stanice

Příběh vlaštovky nepatří k nejnovějším, ale je z těch, které si člověk rád přečte i několikrát.

Už je to pár let, kdy do záchranné stanice ve Spáleném Poříčí kdosi přinesl zraněnou vlaštovku. Měla poraněné křídlo, ale nebylo zlomené. Krmili  ji doma u Petra Pelikána. Mouční červi nejsou nic moc a tak chytali mouchy a jiný hmyz. Vlaštovka neměla nikdy dost. Při krmení seděla většinou na prstu ruky. Po dvou týdnech začala poletovat dva, tři metry. Sedala si na rameno.

Později  u Pelikánů krmení zdokonalili. Každé tři, čtyři hodiny dali vlaštovku do kýblu, došli na zahradu a k vlaštovce hodili 4-5 sarančat, kterými se v srpnu louka hemžila. Sarančata se pokoušela z kýblu vyskočit a vlaštovka je bez problému pochytala. Za 10 minut bylo nakrmeno.

Koncem srpna vlaštovka již létala po bytě a sedala na jeho obyvatele. Několikrát  ji zkoušeli vypustit, ale po několika desítkách metrů vždy spadla do trávy. První zářijový den  pořádali celodenní vycházku do brdských lesů a když  se odpoledne vrátili, chvátali  s vlaštovkou na louku ji nakrmit. Vlaštovka vzlétla, přidali se k ní další a ….byla vypuštěna.

Další tři dny bylo dost špatné počasí, chladno a  pršelo. Ve stanici  si říkali, že to pro jejich vlaštovičku není dobré. Ale co, udělali  co bylo možné.

Asi po14 dnech Petr Pelikán řezal na zahradě dřevo. Začala na něj nalétávat vlaštovka. Divil  se. To nebylo jen to běžné vlaštovčí prolétávání. Vypnul  pilu a zvedl ruku. Vlaštovka se třepotala dva, tři centimetry od jeho prstu, ale už nikdy neusedla. Dělala to více jak hodinu, takže měl čas zavolat všechny, kdo byli doma.

Pro Petra Pelikána to byl jeden z nejhezčích zážitků za 20 let práce ve stanici. A tak už se netěší ani na nosorožce, ani na znovuobjeveného pratura, dokonce ani na rysa, ale třeba na sýkoru modřinku, nebo pěnkavu, nebo obyčejnou poštolku.